honzisa: srpna 2015

Polsko-sovětská válka a Bitva o Varšavu 1920

Po první světové válce byl obnoven Polský stát (druhá Polská republika) a usiloval o východní území, která mu patřila v 18. století před tzv. dělením Polska v letech 1772-95. Nově vzniklý sovětský svaz usiloval o území patřící carskému Rusku a nový komunistický režim o šíření revoluce přes Polsko do Německa a dále do západní Evropy. Oblast o kterou měly oba státy zájem zahrnoval tehdy tzv. Ober Ost. Území, které zahrnovalo Litvu, Lotyšsko, Estonsko, Bělorusko a části Polska a Kuronsko (historické území v Pobaltí). Ober Ost vznikl roku 1914 a zanikl roku 1919, po celou dobu byl pod správou Německa, které zde mělo i značný počet vojáků, kteří se v prosinci 1918 začali stahovat do Pruska (německá armáda zde byla pod velením generála Maxe Hoffmanna). Již 16. listopadu 1918 obsadili sověti (sovětská Západní armáda) Minsk a Vilno a 12. ledna 1919 nařídilo sovětské vrchní velení hloubkový průzkum po řeky Němen a Ščaru, 12. února až po řeku Bug. Na získaném území byla založena experimentální sovětská republika Lit-Běl (Litevsko-běloruská socialistická republika). Krycí název pro tyto operace byl ‚Cíl Visla‘. Poláci na toto území, vyklizené německou armádou, vkročili 9. února 1919. Mezitím sověti postupovali již z nových základen v Minsku a Vilně. Ke srážce a počátku konfliktu došlo 14. února v městečku Bereza Kartuska, dva dny nato se síly střetly u Grodna a Kobrynu. Poté následovaly poziční přesuny a zabezpečování vlastních pozic. V dubnu zahájily polské síly protiútok, jejímž cílem bylo dobytí Vilna. Velení frontových operací se ujal Józef Pilsudski a Vilno bylo dobyto 20. dubna, Pilsudski ubezpečil občany Litvy o jejich svrchovanosti a nezasahování Polska do národnostních a náboženských problémů. Sovětský experiment v Lit-Bělu tak skončil. Poláci pokračovali dál v útoku a 8. srpna byl dobyt Minsk a jejich postup se zastavil na Pilsudském ustanovené linii řek Dvina a Berezina, s nastupujícím podzimem a zimou byly velké operace vyloučeny a nastal čas k vyjednávání. Počátkem roku 1920 se Rudá armáda vymanila z řady konfliktů s bílými armádami a mohla tak posílit polsko-sovětskou frontu. Poláci taktéž posílili své pozice a přeorganizovali rozmístění armád, 19. dubna 1920 byl Józef Pilsudski jmenován maršálem a jednalo se taktéž o válečné spolupráci s okolními státy, především s pobaltskými. Spolupráce se nicméně prosadit nepodařila. Shodou okolností obě armády naplánovaly své útočné akce na duben. Sovětské plány počítaly s dobytím Vilna a Lidu, polské plány spočívaly v útoku na jižní frontě (Ukrajina), kde dříve končila zima a měla narušit mobilizaci ruských rezerv a přerušit dodávky potravin. První krok udělali poláci, za pomoci Semjona Petljury a jeho ukrajinské armády vytlačovali sověty na východ, 7. května vstoupili polští vojáci do Kyjeva. Již koncem května počala Rudá armáda s protiofenzivou a přes počáteční nezdary se jim podařilo 5. června frontu prolomit a dva dny nato padl Žitomir, 26. června padl Novgorod Volyňský. Na červenec již byla naplánována celofrontální ofenziva jejímž cílem byla Varšava. Tuchačevskij vydal 2. července 1920 denní rozkaz ve znění:

Na Západ!

Rozkaz jednotkám Západního frontu

č. 1423 Smolensk 2. července 1920

Vojáci Rudé armády!

Nadešel čas zůčtování.

Armáda Rudého praporu a armáda Bílého orla stojí proti sobě

ve smrtelném střetu.

Přes mrtvolu bílého Polska vede cesta k celosvětovému požáru.

Na svých bodácích přineseme pachtícímu se lidstvu štěstí a mír.

Na Západ!

Udeřila hodina útoku.

Na Vilno, Minsk a Varšavu! Pochodem vchod!

Vrchní velitel Západního frontu Tuchačevskij, členové Revoluční válečné

rady Smilga, Unszlicht; náčelník štábu Schwarz.

Ofenziva začala 4. července a 11. července byl obsazen Minsk, 14. července padlo Vilno, 22. července se vzdalo Grodno, 3. srpna dosáhla Rudá armáda na jižní frontě Brest Litevsku. 13. srpna již stála Rudá armáda pouhých 19 kilometrů od Varšavy. Spojenecké vlády v Londýně a Paříži byly vpádem Rudé armády do Polska překvapeny. S touto eventualitou se nepočítalo, při strategii vůči polsko-sovětskému konfliktu se zaobírali pouze možností polského vpádu do Ruska. Obtížně uchopitelná situace se odrážela i neexistencí Polsko-Sovětských hranic. Provizorní hranice navržené Nejvyšší spojeneckou radou 8. prosince 1919 neuznali Poláci ani Sověti. Roku 1920 tedy nebylo možné s určitostí říci zda byly polské východní hranice narušeny. Prvním městem na východě, které bylo všemi vládami označeno za polské byla až Varšava. V důsledku to mohlo znamenat, že spojenecká pomoc může přijít až s pádem Varšavy. Toto odpovídalo i ponurým náladám mnoha Poláků, jejichž republika by musela být napřed zničena, aby spojenci začali přemýšlet o její záchraně. Pilsudski navrhl plán na vlákání části Ruských sil do pasti a vražení klínu mezi dvě armády protivníka. V Polský prospěch hrály i osobní spory mezi sovětskými generály, kdy ohroženému Tuchačevskému nepřišel nikdo na pomoc a samotný Stalin (politický komisař v jihozápadní armádě) rozhodl o odtažení Buďonného armády ke Lvovu. 14.-16. srpna došlo na řece Visle k obratu, Tuchačevského síly byly poraženy a nastal zběsilý útěk. Tuchačevský narychlo sestavil ze záloh nová uskupení, ale utržil na řece Němen další zdrcující porážku. Poláci postupovali dál a 9. října se fronta vrátila na původní úroveň. 21. září oznámila sovětská vláda, že je ochotná jednat o míru, ten byl podepsán 12. října v Rize. Poláci získali města Vilno, Lidu, Baranoviči, Rovno a Pinsk a Sověti museli uznat nezávislost Ukrajiny a Běloruska. Tento bod však nerespektovali a do měsíce byly obě země opět pod kontrolou Rudé armády.

O vítězství u Varšavy se ihned po události vyrojil legendární mýtus na jehož vrcholu stál francouzský generál Maxime Weygand, který byl po dobu července a srpna spojeneckým pozorovatelem v Polsku. Poláci v čele s Pilsudkim jej zahrnovali nevšímavostí a ignorováním, 25. srpna při odjezdu jej nicméně ocenili nejvyšším vyznamenáním Virtuti Militari. Tři dny nato byl v Paříži vítán jako vítěz bitvy u Varšavy a premiér Millerand jej ocenil Velkým řádem Čestné legie. V Polsku se o šíření legendy vítězného Weyganda starali osobní nepřátelé Pilsudského. Pro domácí prostředí využili božského zásahu. Jako první s obratem ‚zázrak na Visle‘ přišel národnědemokratický tisk v čele s varšavským deníkem Rzeczpospolita. Autorem tohoto slovního obratu je Stanislaw Stroński, který tak připomněl ‚zázrak na Marně‘, kdy během 1. sv. války byla německá vojska zastavena v září 1914 před Paříží. V silně katolické zemi se dostalo Božího zázraku silné rezonance. Černá Madona Čenstochovská, Svatá matka Polska, sestupující z ohnivého oblaku nad zákopy u Radzyminu srážela bolševické nepřátele. V legendě o božském zázraku hraje svoji nezastupitelnou roli polní kurát Ignacy Skorupka. Ten padl 14. srpna když šel s křížem v ruce v první linii proti ateistickým rudoarmějcům. Punc legendě dodal polský velvyslanec v Paříži hrabě Zamojski, který oficiálně poděkoval francouzské vládě za služby generála Weyganda. Pilsudski jako někdejší spojenec revolucionářů a socialistů, přítel Židů a ateistů nemohl být reprezentant tohoto vítězství.

V konfliktu se bojovalo především s prostředky, které byly pozůstatky z první světové války a polská vláda spoléhala na dodávky zbraní, munice a finančních prostředků od Francie, Velké Británie a USA. V některých jednotkách se o pušku dělili i tři vojáci a spoléhalo se na bodné a sečné zbraně. Hlavní útočnou zbraní zůstalo jezdectvo. Poláci spoléhali na těžké kopiníky, sověti na kozáckou jízdu se šavlemi. V omezené míře bylo využito tanků a letadel.[1]

Konflikt měl samozřejmě svou odezvu i v umění:

Střetům mezi polskou jízdou a rudoarmějci se bohatě věnoval Jerzy Kossak a i jeho otec Wojciech.

16. března 1921 měl premiéru film Cud nad Wisla režiséra Ryszarda Boleslawského.

Roku 1934 nechal papež Pius IX. (během bitvy byl papežským nunciem ve Varšavě) ve své soukromé rezidenci v Castel Gandolfu vymalovat od Jana Henryka Rosena dvě malby, Obranu Jasné Hory z roku 1665 a právě Zázrak na Visle.

V italském Loretu vymaloval Arturo Gatti mezi lety 1912-1939 polskou kapli, zasvěcené Srdci Pána Ježíše, Vítězstvím Sobieského nad Turky u Vídně 1683 a protějškově Zázrakem na Visle.

[1] Na polské straně se bojů zúčastnilo několik amerických pilotů, kteří zde létali jako dobrovolníci. Vytvořili tzv. Kosciuszkého Squadronu, pojmenovanou po polsko-litevském hrdinovy bojujícím v americké válce o nezávislost. Celkem v letce bylo 21 američanů, kteří byli účinní především proti jízdě Rudé armády. Na majora Meriana C. Coopera, který stál u zrodu letky, vypsal Budonij odměnu půl milionu rublů a poté co byl zajat po sestřelu byl internován v zajateckém táboře. Tam s ním byl v kontaktu Isaac Babel a sám během internace napsal autobiografii. Ještě před skončením války se mu podařilo z tábora utéct do Lotyšska. Cooper se po návratu do USA stal produkčním a režisérem, jeho nejslavnějším filmem je King Kong z roku 1933.