honzisa: 2015

středa 9. prosince 2015

Kiki z Montparnassu

Kiki z Montparnassu, vlastním jménem Alice Ernestine Prin (2. října 1901-29. dubna 1953), byla barová zpěvačka, malířka a především modelka mnoha v Paříži působících umělců. Jako nemanželské dítě jej vychovávala babička, která ji v jejích dvanácti letech poslala do Paříže za matkou, aby si našla práci. Pracovala v obchodech a pekárnách a ve čtrnácti stála poprvé modelem. Následně se stala oblíbenou a vyhledávanou modelkou, např. pro litevského malíře Chajima Soutina, fotografa Juliana Mandela, japonského malíře Tsuguharu Foujita, sochaře Arno Brekera, malíře Francise Picabia, amerického sochaře Alexandera Caldera a především po šest let byla modelkou, múzou a partnerkou Manu Ryaovi.

Roku 1929 vydala monografii pod názvem Kiki’s Memoirs ve spolupráci s Ernestem Hemingwayem a Tsuguharou Foujitou, kteří napsali úvodní slovo. Převážně ve dvacátých letech hrála v řadě krátkometrážních filmech. Hlavně v dílech Mana Raye, ale např. i v Entr’acte René Claira a Ballet mécanique Fernanda Légera.

Ve věku osmadvaceti let byla vyhlášena královnou Montparnassu. Roku 1936 otvírá vlastní kabaret Oasis. V roce 1940 odchází před Němci z Paříže a do Montparnassu se během života nevrátí.

Když v roce 1953 zemřela v Paříži na komplikace s alkoholismem a užíváním drog, zúčastnilo se pohřbu mnoho umělců a jejích obdivovatelů. Pohřbena je v Cimetére du Montparnass. Tsuguhara Foujita po její smrti prohlásil, že s Kiki byly pohřbeny slavné dny Montparnassu.

Man Ray

Julian Mandel

Alexander Calder, 1929

Ernest Correlleau

Julian Mandel

Gustaw Gwozdecki, 1920

Kees van Dongen, 1909

Pablo Gargallo, 1928

Constant Detré

Micao Kono, 1925

Per Krohg, 1928

Moise Kisling

Man Ray

Maurice Mendjisky

Tsuguharu Foujita, 1922

Tsuguharu Foujita, 1926

Tsuguharu Foujita

středa 23. září 2015

Pelayo Mas Castaneda, občanská válka v Toledu

Pelayo Mas Castaneda (1891-1954)

Byl synem Adolfa Mas Ginesta, zakladatele prestižního Archivo Ginesta Mas, kde se shromažďovaly fotografie uměleckých děl Španělska.

V roce 1938 byl pověřen toledským kardinálem Isidorem Gomou aby zdokumentoval válečné škody v Toledu a jeho provinciích. Vzniklo tak velmi působivé album, které je dokumentem běsnění antiklerikálních republikánů. Pelayo fotografoval na formát 35x33 cm a každou fotografii doplnil psaným textem. Album pojmenoval Martirio del Arte y destrucción de la Iglesia en la España Roja (volně přeloženo: Mučednictví umění a zničení církve v Rudém Španělsku.) Na snímcích jsou k vidění např. poškozený Convento de la Concepción Francisca, poničené obrazy a sochy sekyrami. Mezi nimi byly např. socha zmrtvýchvstalého Krista od El Greca, portrét kardinála Tavera, také od El Greca. Pravděpodobně nejstarším poničeným dílem byly románské sochy z dvanáctého století v klášteře Santa Isabel de los Reyes. Z kostela San Miguel el Alto pochází snímek znesvěcených ostatků, včetně dětských, které roztrousily všude kolem a lebky umístili na oltář.

http://toledoolvidado.blogspot.com.es/2011/04/la-barbarie-anticlerical-en-la-guerra.html

Titulní list alba

Kristus z kláštera Santa Isabel de los Reyes, XII. století

Zmrtvýchvstalý Kristus, El Greco

Convento de las Concepcionistas

Convento de las Concepcionistas, vyryté FAI -

Federación Anarquista Ibérica – Iberská anarchistická federace

kostel San Miguel el Alto, znesvěcené ostatky

portrét kardinála Tavera od El Greca

úterý 1. září 2015

Osvětimské album

Fotografický dokument, který zachycuje příjezd maďarských židů do Osvětimi na přelomu května a června 1944. Jedná se o transporty z Podkarpatské Rusi, která tehdy patřila Maďarsku. Dokumentují vystupování z vlaků, následuje selekce, kde fotograf zaznamenal obě skupiny, jak tu schopnou práce, tak děti s matkami a staré lidi čekající na uvolnění kapacit v plynových komorách. Zaznamenána je i práce v tzv. Kanadě, kde docházelo k třídění osobních majetků vězňů a jejich následného posílání do Německa. Kromě fotografického alba z let výstavby tábora 1942-1943 a tří fotografií pořízených samotnými vězni neexistuje jiný obrazový dokument dění v Osvětimi. Historiky je album po právu považováno za nejdůležitější svědectví o milionů zavražděných. Album nalezla Lily Jacob, která byla do Osvětimi transportována právě z Maďarska a byla vybrána pro práci. S postupem sovětské armády byl tábor evakuován a Lily prošla několika tábory, až skončila v koncentračním táboře Dora-Mittelbau, kde se 11. dubna 1945 dočkala osvobození. Do Dory-Mittelbau se dostala v březnu 1945, byla však již natolik zesláblá, že až do osvobození zůstala v táborové nemocnici. Při vítání americké armády se zhroutila na cestě a spoluvězni ji odnesli do blízkého baráku, který sloužil dříve příslušníkům SS. Zde při hledání teplého oblečení našla v nočním stolku album. V něm našla sebe samu a své příbuzné, kteří byli okamžitě po příjezdu určeni k likvidaci a další známé lidi z jejich komunity.

Album sloužilo jako důkaz při tzv. Osvětimském procesu ze šedesátých let ve Frankfurtu.[1] Již roku 1946 bylo album v Praze ofotografováno a dá se tak dodatečně doplnit o dnes již chybějící fotografie. Roku 1980 na přímluvu lovce nacistů Serge Klarsfelda bylo album věnováno jedné instituci, Yad Vashem. Není znám účel pořízení alba, ani kdo si jej objednal a v jakém časovém rozpětí fotografie vznikly. Během Frankfurtského procesu se Bernhard Walter doznal k pořízení asi čtyřiceti fotografií a jako spoluautora jmenoval Ernsta Hoffmana (po válce nezvěstný). Oba pracovali v Osvětimi jako fotografové identifikačních podobizen práceschopných osob. V současné době má album 189 fotografií, původně jich bylo pravděpodobně 197. Některé fotografie dostali pozůstalí, kteří na nich poznali své příbuzné a přátele, některé se ztratily. Na předsádce alba je věnování ‚Andenken von Deinem Lieben und Unvergesslicher und Treulibender Heinz.‘ (V upomínku od Tvého drahého a nezapomenutelného a věrně milujícího Heinze). Neví se kdo je autorem věnování, ani komu bylo určeno. Když Lily album nalezla, bylo jeho součástí ještě deset volně ložených listů, které zachycují návštěvu Heinricha Himmlera v Osvětimi a jejich pobočných táborech a dvě fotografie krematoria v Dora-Mittelbau.

Samotný vznik a dochování alba je překvapivý, v táborech byl zákaz fotografování a snaha nacistů držet vše v tajnosti nasvědčovala tomu, že album samotné nemělo nikdy vzniknout a když se již tak stalo, nemělo zůstat zachováno.

http://www.yadvashem.org/yv/en/exhibitions/album_auschwitz/index.asp

[1] Proces, jehož příprava trvala čtyři roky se započal 20. prosince 1963 a skončil 19. srpna 1965. Během soudního líčení vystoupilo celkem 359 svědků z 19 zemí, včetně Československa, kteří líčili fungování ‚továrny na smrt.‘ Odsouzeno bylo 6 dozorců k doživotním trestům, 11 dalších bylo dosouzeno k 14 letům vězení a 3 odešli od soudu bez obvinění. Procesu se ještě před svým zahájením dostalo značné nevoli řady soudců s nacistickou minulostí a největší zásluhy o konání procesu měl bývalý vězeň Osvětimi a tehdejší generální prokurátor Hesenska Fritz Bauer.