neděle 29. června 2014

Wilfredo Lam

Wilfredo Lam se narodil 8. prosince 1902 v Sagua la Grande na Kubě. Roku 1916 se s částí rodiny přestěhoval do Havany, kde byl také přijat na Escuela Profesional de Pintura y Escultura, Academia de San Alejandro, kde studoval do roku 1923. Tohoto roku se také na výstavě v Salonu de Bellas Artes rozhodl, že se stane malířem. Získal grant na studijní pobyt v Evropě a na podzim téhož roku odcestoval do Španělska. Jeho pobyt ve Španělsku, který měl být pouze krátkodobou přestupní stanicí do Paříže, trval celých 14 let. V Madridu hojně navštěvoval Archeologické muzeum a Prado, kde studoval díla starých mistrů. Roku 1931 jeho první žena Eva a syn Wilfredo Victor zemřeli na tuberkulózu a tyto traumatické události se promítli do jeho častého tématu matky a dítěte. V roce 1936 se připojil k republikánským silám v boji proti Frankovi. Navrhoval antifašistické plakáty a zúčastnil se také bojů. Násilí boje jej inspirovalo k namalování obrazu La Guerra Civil. Krátce před odjezdem ze Španělska se seznámil s Helenou Holzer (roku 1944 se s ní ožení), německou výzkumnicí a katalánským umělcem Manolo Huguë, který jej seznámil s Picassem. Roku 1938 odcestoval do Paříže, kterou ale zanedlouho musel opustit před německou armádou. Odcestoval do Bordeaux a pak Marseille, kde se mnoho jeho přátel shromáždilo kolem André Bretona ve vile Air Bel. Pierre Loeb uskutečnil Lamovu první výstavu v Galerii Pierre Loeb v roce 1939, která získala nadšené ohlasy kritiků. Ve čtyřicátých letech se vrátil na Kubu a jeho obrazy se začaly plnit hybridními postavami lidí a zvířat. Roku 1943 namaloval jeden ze svých nejznámějších obrazu Jungle, který bývá často srovnáván s Picassovou Guernicou. Obraz byl vystaven v New Yorku v Galerii Pierra Matisse a následně jej odkoupila MoMA v New Yorku. Od roku 1947 se Lamovi v díle začal projevovat vliv esoterických prvků a vlivů Oceánie. Výstavy měl ve Spojených státech, Haiti, Kubě, Francii, Švédsku, Anglii, Mexiku, Moskvě a v Praze. V roce 1952 se rozvedl s Helenou Holzer a usadil se v Paříži. Roku 1960 se oženil se švédskou umělkyní Lou Laurin a na severozápadním pobřeží Itálie založil studio v Albissola Marina, kam se s manželkou přestěhoval. Od roku 1964 dělí svůj čas mezi Pařiží a Albissola Mare v Itálii, kde měl malířský ateliér. Tohoto roku získal také Mezinárodní cenu Guggenheim. Lam zemřel 11. září 1982 v Paříži.

Nu, 1926
La Vieja del rosario, 1927

Composición, I, 1930
La Guerra civil [Guerre civile espagnole], 1937

Madame Lumumba, 1938
[Visage cubiste], 1939
Portrait au cadre rayé,1940
Sans titre, 1940

Composition [Les Trois Oranges], 1940
Le Roi de bilboquet, 1942
 
Déesse avec feuillage, 1942
Le Bruit, 1943
Le Sombre Malembo, Dieu du carrefour, 1943
Mofumbe [Ce qui importe], 1943
  
La Jungle, 1943

Harpe Astrale, [Harpe Cardinale],1944

La Fiancée de Kiriwina, 1949
La Rumeur de la terre, 1950

Clairvoyance, [Clarvidencia], 1950
Maternité, III, ca 1952
Femme assise [Mujer sentada], 1955

Mujer sentada, 1955

Grande Composition, II, 1960

Tropique du Capricorne, 1961
La Confidence, II [Les deux soeurs], 1962

Adam et Eve, 1969

Coq caraïbe, 1970

Les Abalochas dansent pour Dhambala, dieu de l’unité, 1970

středa 25. června 2014

CAN

CAN byla německá experimentální rocková kapela, která vznikla roku 1968 v Kolíně nad Rýnem-tehdy v západním Německu. Zařadila se mezi jedny z nejvýznamnějších skupin Krautrocku. Svou hlavní činnost ukončili roku 1979, v pozdějších letech se ještě krátce obnovili v letech 1989, 1991 a 1999.
Kořeny vzniku CAN se dají vystopovat do roku 1966, kdy Irmin Schmidt působil v New Yorku. Tam se seznámil s avantgardními hudebníky Stevenem Reichem, La Monte Youngem a Terry Riley. Seznámil se s prostředím Hotel Chelsea a Velvet Underground. Ještě toho roku se vrátil do Kolína nad Rýnem a pod těmito vlivy vytvořil skupinu s americkým avandgardním skladatelem a flétnistou Davidem C. Johnsonem a učitelem hudby Holgerem Czukayem. Kapela používala názvy jako Inner Space a The Can, až později se jejich název ustálil na CAN (communism, anarchism, nihilism). Roku 1969 vydali své první album Monster Movie, kde jako zpěvák působil Malcolm Mooney. Ten se nicméně na radu svého psychiatra, že chaotická hudba CAN nepůsobí dobře na jeho duševní zdraví, vrátil do USA. Při nahrávání se údajně duševně zhroutil. Kapela si poté našla mladého neznámého japonského cestovatele Kenjiho 'Damo' Suzukiho. První nahrávka se Suzukim je Soundtracks z roku 1970. Jedná se o album písní z různých filmů a ohlašuje v kapele zásadní změnu v obsazení zpěváka. Dvě písně ještě nazpíval Mooney a ostatní již Suzuki. Nejzásadnější alba vydali v první polovině sedmdesátých let, jsou to dvojalbum Tago Mago z roku 1971, Ege Bamyasi (1972) a Future Days (1973). Brzy po tomto albu odešel od skupiny Suzuki, který se oženil se svou německou přítelkyní a stal se svědkem Jehovovým. Vokály následně převzali Karoli a Schmidt. Následovaly alba Landed (1975) a Flow Motion (1976).




úterý 24. června 2014

Karel Teissig

Teissig se narodil 19. dubna 1925 v Unhošti a zemřel 1. října 2000 v Praze. V letech 1943-45 studoval na Škole malby SVU Mánes v Praze, poté pět let do roku 1950 na Akademii výtvarných umění v Praze. Roku 1948 působil jeden semestr na Académie Royale des Beaux-Arts v Bruselu. Od padesátých let vystavoval jak kolektivně tak i samostatně. Mezi lety 1959-89 vytvořil dvaaosmdesát filmových plakátů. Za plakát k filmu Burziáni získal roku 1964 v Paříži cenu Toulouse-Lautreca. Svou propagací koláže v tvorbě filmových plakátů významně ovlivnil českou filmovou plakátovou tvorbu. Teissig vytvářel i knižní ilustrace, obálky knih a také volnou obrazovou tvorbu. Autorsky se podílel na odborné knize Technika kresby z roku 1986, v devadesátých letech publikoval řadu esejů o výtvarném uměná.

1960

1977

1978

1967

1970

1987

1985

1990

1965

1967

1968

1963

1984

1966

1962

1967
Legendes et Contes: Contes Africains, Gründ, 1988

Legendes et Contes: Contes Africains, Gründ, 1988

Legendes et Contes: Contes Africains, Gründ, 1988

Příběhy na které svítilo slunce, SNDK, 1967

Příběhy na které svítilo slunce, SNDK, 1967

Příběhy na které svítilo slunce, SNDK, 1967

Příběhy na které svítilo slunce, SNDK, 1967

Půlnoční povídky, Albatros, 1989

Půlnoční povídky, Albatros, 1989

Půlnoční povídky, Albatros, 1989