středa 26. října 2016

Nixon v Andau



Obraz Nixon v Andau namaloval roku 1970 maďarský umělec Ferenc Daday. Zachycuje Richarda Nixona v roce 1956, kdy byl prezidentem Eisenhowerem jako komisař OSN pro uprchlíky vyslán do Rakouska na inspekci uprchlického centra v Andau. Samotný obraz má podobu děl socialistického realismu, postavu Nixona dává do pozice ochránce a zachránce maďarských uprchlíků. V krajině samotné lze rozpoznat Einserkanal a temné kouřové mraky s ohněm vycházející z maďarské strany. Muž vpravo drží jeden ze symbolů revoluce, maďarskou státní vlajku z vystřiženým Rákosiho znakem.
Obraz je umístěn v Nixon Presidential Library and Museum, Yorba Linda v Kalifornii.

Daday se narodil roku 1914 v Maďarsku a zemřel 2013 v Kiskunhalas (Maďarsko). Roku 1947 odchází do Stockholmu, 1949 do Buenos Aires v Argentině kde pracoval pro Peróna. Jeho první zakázkou v Agentině však bylo předělání interiérů maďarské restaurace, při znovuotevření restaurace jeho práce zaujala ministra kultury a nabídl mu práci na několika veřejných projektech. Od roku 1955 žil v Los Angeles v Kalifornii, stává se americkým občanem a roku 1960 byl jmenován do národního poradního výboru pro umění.

Revoluce v Maďarsku vypukla 23. října 1956 a potlačena byla pomocí sovětských vojsk 10. listopadu.
Dle městské kroniky v Andau byl v neděli 4. listopadu slyšet řev tankových motorů a místní hasiči šli s rakouskými státními vlajkami k hranicím s Maďarskem. Městečko leží přibližně 9 kilometrů od Rakousko Maďarské hranice, která je v oblasti tvořena malou řekou Einserkanal, přes kterou vede malý dřevěný most. Právě tudy začali přicházet první uprchlíci a do zničení mostu sovětskými jednotkami 21. listopadu se jejich počet zvýšil na více než 70 000 (dle kroniky 79 021). Před Vánoci téhož roku dorazil do městečka komisař OSN pro uprchlíky a více prezident USA Richard Nixon, ten se zasazoval pro uvolnění imigrační politiky USA vůči maďarským uprchlíkům. V městečku, které při sčítání roku 2009 mělo necelých 2500 obyvatel se ve všech možných veřejných prostorách tísnilo několikanásobné množství maďarských uprchlíků. Celkově opustilo Maďarsko v prvních týdnech neúspěšné revoluce přes 200 000 lidí. V současné době je cesta vedoucí od mostu do Andau lemovaná sochami od rakouských a maďarských umělců a nazývá se Cestou přátelství a míru. Samotný most byl obnoven roku 1996 jako symbol tolerance a vstřícnosti.

Nutno dodat, že Rakousko bylo v podstatě pouhý rok suveréním a neutrálním státem. Kdy po jednáních okupačních armád bylo sjednoceno a 25. října 1955 opustil zemi poslední voják okupačních vojsk, 6. prosince vítězné mocnosti oficiálně potvrdili neutralitu Rakouska a 14. prosince byla země přizvána do světového společenství OSN. Nelze se tedy divit tomu, že rakušané přijímali maďarské uprchlíky doslova s otevřenou náručí a velkou solidaritou.

https://richardnilsendotcom1.files.wordpress.com/2013/06/nixon-painting.jpg
Ferenc Daday, 1970, Nixon v Andau














zničený most



 

neděle 3. ledna 2016

Hans Schmitz-Wiedenbrück



Hans Schmitz-Wiedenbrück

Narodil se 3. ledna roku 1907 v Lippstadtu, Vestfálsko. V 16 letech se začal učit u malíře Heinricha Repkeho, v jeho ateliéru pak zůstane dalších 17 let. Ripke patřil mezi tzv. „Wiedenbrücker Schule“ a Schmitze považoval za svého nejlepšího žáka. Schmitz maloval hlavně venkovské a rustikální motivy, nástěnné malby a politické a vojenské náměty. Ve dvacátých a třicátých letech se prosadil jako malíř nástěnných obrazů pro kostely. Následně si jeho venkovské a politické obrazy oblíbili národní socialisté. Roku 1936 získal ocenění Ehrenplakette Kunstverein v Münsteru. V roce 1938 získal druhou cenu ve veřejné NS-Hospodářské soutěži ‚Die neue Deutsche Familie‘ (Nová německá rodina). První místo v soutěži nebylo uděleno. Roku 1939 vyhrál ‚Jung-Westfalen-Preis‘ a byla mu udělena ‚Grossen Staatspreis.‘ Roku 1940 v pouhých 33 letech byl jmenován profesorem na Akademii výtvarných umění v Düsseldorfu. Téhož roku byl Schmitz zastoupen třinácti díly na XXII. bienále v Benátkách. Od roku 1938 vystavoval v Grosse Deutsche Kunstausstellungen, kde byl zastoupen celkem devíti díly, tři zakoupil Hitler, dva obrazy Martin Bormann a jeden Josef Goebbels za cenu přesahující 56 000 RM. Slavnými se staly díla Kämpfendes Volk a triptych Arbiter, Bauern und Soldaten. Křídla triptychu od roku 2000 vlastní Deutsches Historisches Museum v Berlíně, střední část zůstala v majetku German War Art Collection, US Army Center of Military History, Army Art Collection ve Washingtonu DC (kvůli zřejmé nacistické propagandě). Triptych byl dán dohromady až na výstavě Umění a Propaganda, Střet národů 1930-1945 (Art and Propaganda, Clash of Nations 1930-1945/Kunst und Propaganda, Im Streit der Nationen 1930-1945), která se uskutečnila roku 2007 v Deutsches Historical Museum v Berlíně. Kompletní triptych byl vystaven opět roku 2014 na výstavě Zvrhlé umění, útok na moderní umění v nacistickém Německu, 1937 (Degenerate Art: The Attack on Modern Art in Nazi Germany, 1937) v Neue Galerii v New Yourku. Hans Schmitz Wiedenbrück se roku 1940 připojil k vojsku jako válečný malíř a zemřel 7. 12. 1944 v Angermundu.


Nová německá rodina, 1938
Rolníci při bouřce, 1938
Dělník, rolník, vojáci, 1941
Bojující národ, 1942
Svatojánské ohně, 1940
Dřevorubec, 1943
Žena s býkem, 1944
autoportrét
Společnost u stolu, 1944
pohled do sálu Grosse Deutsche Kunstausstellungen s dílem Hanse Schmitze, 1942

středa 9. prosince 2015

Kiki z Montparnassu



Kiki z Montparnassu, vlastním jménem Alice Ernestine Prin (2. října 1901-29. dubna 1953), byla barová zpěvačka, malířka a především modelka mnoha v Paříži působících umělců. Jako nemanželské dítě jej vychovávala babička, která ji v jejích dvanácti letech poslala do Paříže za matkou, aby si našla práci. Pracovala v obchodech a pekárnách a ve čtrnácti stála poprvé modelem. Následně se stala oblíbenou a vyhledávanou modelkou, např. pro litevského malíře Chajima Soutina, fotografa Juliana Mandela, japonského malíře Tsuguharu Foujita, sochaře  Arno Brekera, malíře Francise Picabia, amerického sochaře Alexandera Caldera a především po šest let byla modelkou, múzou a partnerkou Manu Ryaovi.
Roku 1929 vydala monografii pod názvem Kiki’s Memoirs ve spolupráci s Ernestem Hemingwayem a Tsuguharou Foujitou, kteří napsali úvodní slovo. Převážně ve dvacátých letech hrála v řadě krátkometrážních filmech. Hlavně v dílech Mana Raye, ale např. i v Entr’acte René Claira a Ballet mécanique Fernanda Légera.
Ve věku osmadvaceti let byla vyhlášena královnou Montparnassu. Roku 1936 otvírá vlastní kabaret Oasis. V roce 1940 odchází před Němci z Paříže a do Montparnassu se během života nevrátí.
Když v roce 1953 zemřela v Paříži na komplikace s alkoholismem a užíváním drog, zúčastnilo se pohřbu mnoho umělců a jejích obdivovatelů. Pohřbena je v Cimetére du Montparnass. Tsuguhara Foujita po její smrti prohlásil, že s Kiki byly pohřbeny slavné dny Montparnassu.

Man Ray

Julian Mandel

Alexander Calder, 1929

Ernest Correlleau

Julian Mandel

Gustaw Gwozdecki, 1920

Kees van Dongen, 1909

Pablo Gargallo, 1928

Constant Detré

Micao Kono, 1925

Per Krohg, 1928

Moise Kisling

Man Ray

Man Ray

Man Ray

Man Ray

Man Ray

Maurice Mendjisky

Tsuguharu Foujita, 1922

Tsuguharu Foujita, 1926

Tsuguharu Foujita

středa 23. září 2015

Pelayo Mas Castaneda, občanská válka v Toledu

Pelayo Mas Castaneda (1891-1954)

Byl synem Adolfa Mas Ginesta, zakladatele prestižního Archivo Ginesta Mas, kde se shromažďovaly fotografie uměleckých děl Španělska.
V roce 1938 byl pověřen toledským kardinálem Isidorem Gomou aby zdokumentoval válečné škody v Toledu a jeho provinciích. Vzniklo tak velmi působivé album, které je dokumentem běsnění antiklerikálních republikánů. Pelayo fotografoval na formát 35x33 cm a každou fotografii doplnil psaným textem. Album pojmenoval Martirio del Arte y destrucción de la Iglesia en la España Roja (volně přeloženo: Mučednictví umění a zničení církve v Rudém Španělsku.) Na snímcích jsou k vidění např. poškozený Convento de la Concepción Francisca, poničené obrazy a sochy sekyrami. Mezi nimi byly např. socha zmrtvýchvstalého Krista od El Greca, portrét kardinála Tavera, také od El Greca. Pravděpodobně nejstarším poničeným dílem byly románské sochy z dvanáctého století v klášteře Santa Isabel de los Reyes. Z kostela San Miguel el Alto pochází snímek znesvěcených ostatků, včetně dětských, které roztrousily všude kolem a lebky umístili na oltář.

 
Kristus z kláštera Santa Isabel de los Reyes, XII. století

Kristus z kláštera Santa Isabel de los Reyes, XII. století

Zmrtvýchvstalý Kristus, El Greco

Convento de las Concepcionistas

Convento de las Concepcionistas

Convento de las Concepcionistas

Convento de las Concepcionistas

Convento de las Concepcionistas

Convento de las Concepcionistas

Convento de las Concepcionistas

Convento de las Concepcionistas





Convento de las Concepcionistas, vyryté FAI -
Federación Anarquista Ibérica – Iberská anarchistická federace

kostel San Miguel el Alto, znesvěcené ostatky

portrét kardinála Tavera od El Greca